V sedle, v ringu, ve vodě – a nakonec za ruku s dětmi

Antonín Ungerman, ročnik 78, má za sebou víc než jen sportovní kariéru. Začínal jako nadějný cyklista, hledal limity těla i duše. Když sedlo nahradily rukavice a ring, poznal bolest zblízka. Stal se mistrem České republiky v kickboxu, kde válčil jako málokdo. Dnes, po letech „válčení“, jak sám říká o své éře v bojových sportech, nachází rovnováhu v triatlonu – a hlavně doma, se svou ženou a dvěma malými dětmi.

 

Nejde už jen o výhry. Jde o příklad. O klid po boji. O nový druh vytrvalosti.

 

⸻

 

Dětství v sedle

 

Ještě než poznal sílu rány, znal sílu rytmu – kliky, řetězu, dechu.

Antonín Ungerman vyrůstal ve světě silnice a cyklokrosu. Horské kolo? To tehdy ještě skoro neexistovalo. Jízda v blátě, přes překážky, mezi kolíky – to bylo jeho dětství.

 

Nebyla to náhoda. Jeho otec, bývalý reprezentant v cyklokrosu, později trenér a asistent národního týmu, mu byl vzorem i průvodcem. Tvrdý, ale spravedlivý. Věděl, co vyžaduje vrcholový sport – a stejné nároky kladl i na svého syna.

 

„Táta mě naučil, že sport není zábava. Je to závazek. Učiň rozhodnutí – a pak ho naplň. I když prší. I když bolí,“ říká Antonín dnes.

 

A ten závazek naplňoval. Tréninky v mlze, závody s klukama o mnoho zkušenějšími, zmrzlé ruce na brzdách a myšlenka: nevzdat to.

 

To všechno ho připravilo na něco, co tehdy nemohl tušit – na mnohem tvrdší bojiště.

 

⸻

 

Válka v ringu

 

Kolo odložil. Ne kvůli únavě, ale kvůli potřebě něčeho syrovějšího. Přímějšího. Chtěl vědět, co v něm doopravdy je – bez stroje, bez týmu, jen on a protivník.

 

Našel to v kickboxu. A našel tam i něco temnějšího.

 

„To už nebyl sport. To byla válka,“ říká Antonín tiše. Ne ve zlém – spíš s respektem. Jakoby o válce mluvil voják. O trénincích, kde nešlo jen o techniku, ale o to, jak dlouho vydržíš schytávat. O zápasech, kde adrenalin pálí v očích, a svět se zužuje na pěst, dech a příští úder.

 

Byl tvrdý. Možná nejtvrdší, jaký kdy byl. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Tam se člověk učí přijímat bolest jako součást hry – a umět ji vrátit.

 

A přece, v tomhle období války našel i něco křehkého: kontrolu. Vědomí, že i když svět zuří kolem, můžeš být v klidu. Pevně stát. Dýchat.

 

Ten vnitřní klid, který si z ringu odnesl, později přenesl na startovní čáry triatlonů. Ale tehdy to byl boj. A každý další soupeř byl jen zrcadlem toho, co si nosil uvnitř.

⸻

 

Návrat ke klidu – triatlon

 

Tělo je unavené, ale vědomí čisté. Voda chladí, asfalt pálí a dech je metronom. Není tu publikum, žádný ring, jen ticho a hodiny.

A přece – právě v tomhle našel Antonín klid, který mu ring nikdy nedal. Triatlon. Tři disciplíny, žádné zbraně. Jen vůle.

 

„Dneska už nebojuju, abych někoho porazil. Bojuju, abych něco v sobě udržel,“

 

Návrat k vytrvalostním sportům nebyl útěk. Byla to transformace. Triatlon není sport jen o síle, ale hlavně o trpělivosti. O soužití se sebou. A v tomhle ohledu byl dokonale připraven.

 

V závodech jako Czechman, Winterman nebo Pražská stovka už nebojuje s lidmi – ale s časem, profilem, počasím. A hlavně se sebou.

Ale největší motivaci dnes nenosí na čísle na dresu. Běhá s ní doma. Dvě malé děti. 

Dvě oči, které sledují každé jeho gesto. Každý návrat ze závodu. Každý pohled, ve kterém se ptají: „Tati, proč jsi to dělal?“

 

A v těch chvílích ví, že běží i pro ně. Aby pochopily, co znamená nepolevit. Co znamená vstát, když bolí. Co znamená být silný, aniž bys musel udeřit.

⸻

 

Bojovník, který nikdy není sám

 

Dnes už to není jen o něm. Vedle něj stojí přátelé, kteří ho znají lépe než kdokoliv jiný. Ti, kteří ví, že Antonín není jen stroj na výkony. Že má dar. Dar inspirovat. Přimět druhé, aby šli ven trénovat i v dešti, větru nebo sněhu. Že jako jediný přijde na sraz, i když padají “trakaře”. (On by to řekl jinak🫣😅)

 

Je typ člověka, který vstane ve čtyři ráno, aby zvládl trénink dřív, než se probudí jeho děti – protože rodina má přednost. Je ten, kdo se neptá: „Kolik jsi najel?“ ale spíš: „Jak ti dnes bylo?“

 

A má jednu vlastnost, která je mezi silnými lidmi vzácná – umí poslouchat. Ať už se radí se svým tátou, nebo probírá strategii s kamarádem před závodem, vždycky se zeptá: „Co si o tom myslíš?“ Vyslechne. Zváží. A zvolí cestu – ne s egem, ale s pokorou.

 

Jak říká jeho nejbližší sparingpartner:

„Tonda je jedinej, u koho vím, že když něco potřebuju – nejen na kole, ale i v životě – nikdy mi neřekne ne. A za to si ho vážím víc než za všechny jeho výkony. Jsem hrdý, že jsme nejen parťáci, ale hlavně kamarádi.“

 

A možná právě to je Antonínovo skutečné vítězství – že ve světě výkonů nezapomněl být člověkem.

 

⸻

 

Závěr

 

„Dřív jsem chtěl být nejtvrdší. Dnes chci být nejtrpělivější. Protože ten, kdo vydrží, ten nakonec stejně vyhraje.“

– Antonín Ungerman